Šťasten je ten, kdo zapomene na všechno, co už nelze změnit. Je opravdu šťasten ten, kdo zapomene …?

Všechny obrazy v cyklu mají rozměr 190×230 cm a jsou malovány olejem na plátně v letech 1997 – 98. Tabulky se jmény jsou malovány emailem a nápis nad hroby závěrečným damarovým lakem.

Galerie:

Glücklich ist, wer vergisst, was schon nicht mehr zu ändern ist. Ist wirklich glücklich, wer vergisst …?

Šťasten je ten, kdo zapomene na všechno, co už nelze změnit. Je opravdu šťasten ten, kdo zapomene …?

Od června minulého roku se mi do rukou dostávaly skoro výhradně knihy a dokumenty popisující osudy lidí v obou světových válkách, ani ne snad proto, že bych je sám vyhledával, spíše jsem měl někdy pocit, že si mě trochu „vybírají samy“. Příběhy se mi kupily, skoro každý z nich mně začal připadat důležitý a zaznamenáníhodný a pomalu se mi z nich začal vytvářet celkový dojem, pocit – snad soucit s tolika anonymními, zbytečně tragickými osudy, ve kterých bylo tolik utrpení, že si to ani nelze v plné míře představit, osudy, které křičí, stojí-li osamoceně vytaženy z nepřehledné záplavy příběhů, ale které se bez užitku ztrácí a stávají zbytečnými v mohutném nečitelném proudu velkého lidského příběhu, který sice může překvapit vysokými čísly statistik, ale není schopen dost intenzivně předat zkušenost, kterou v sobě jednotlivé osudy nesou. Během letních prázdnin jsem náhodou získal i dva autentické deníky,které nebyly nikdy publikovány – jeden z I. Světové války z let 1914 – 17, který si zapisoval na srbské a potom i ruské frontě šikovatel Bedřich Svárovský z Jičína, a druhý, který si psala paní Kateřina Olivová, Židovka, která ztratila ve II. Světové válce v koncentračních táborech celou rodinu a sama prošla ve čtrnácti letech Terezínem, Oderanem, znovu Terezínem  jako jediná z desetičlenné rodiny přežila. Překvapilo mě, jak málo by stačilo, aby tyto příběhy nenávratně zmizely ze světa, a mám pocit, že by zmizet neměly.

Tyto věci dnes stojí v pozadí nebo na okraji zájmu, přestože mají stále značný dopad na naši současnost (předsudky vůči Němcům a Židům, které stále velmi silně přetrvávají; snůška lží a sebeklamů vycházejících z neznalosti historie vlastního národa; devastace  Sudet, které část současného obyvatelstva necítí jako svůj tradiční domov; a mohl bych pokračovat…).

Poměrně často se setkávám s názorem, že je třeba vycházet sám ze sebe, z nulového bodu, být zcela otevřený novým věcem, využívat v plné míře nejnovějších informací, vymanit se ze „strnulých dogmat evropského myšlení“ a historických zátěží. Ani to nevypadá na první pohled tak špatně, jak špatně a povrchně to bývá realizováno.

Myslím si, že je chyba, že slova vlast nebo národ zní dnes pateticky a prázdně. Nejde mi samozřejmě o nacionalismus, spíš o vědomí vlastních kořenů, o chápaní kontinuity vlastního vývoje a tím i o vědomí svázanosti s určitým místem, určitou skupinou lidí, o lepší pochopení sebe sama. Bez tohoto vědomí a pochopení lze až příliš snadno sklouznout k nekoncepčnímu a nesmyslnému přebírání cizích vzorů, které nezapadají do celku a zůstávají ležet vytržené a nezapojené jako překážka, která znesnadňuje a narušuje přirozený vývoj a zbavuje ho plodné rozmanitosti, uniformuje ho.

V knize „Pochod Radeckého“ od Josepha Rotha je to pojmenováno takto: „Všechno, co tenkrát rostlo, potřebovalo k růstu mnoho času; a všechno, co zanikalo, potřebovalo dlouhý čas, aby bylo zapomenuto. Ale všechno, co jednou existovalo, zanechávalo stopy, a lidé tenkrát žili vzpomínkami, tak jako žijí dnes schopností rychle a důrazně zapomínat.“ I o tom to je.

Na Olšanských hřbitovech v Praze je čestné pohřebiště vojáků z I. Světové války, které bylo zřízeno v roce 1918 a už tehdy se patrně nepočítalo s tím, že by mělo být příliš navštěvováno. Smaltované tabulky se jmény jsou narušeny korozí, často až na hranici čitelnosti, nebo odpadly a ztratily se, bronzové držáky na květiny jsou rozkradené, bílé kříže na hromadných hrobech vychýlené a potlučené, mramorová deska s poděkováním českým legionářům je zhotovena z obráceného náhrobku nějakého uzenáře, všude jsou odpadky a dokonce i lidské výkaly (jednu dámu jsem při podobném výkonu omylem vyplašil).

Národ, vlast …?

Nejprve jsem přemýšlel o fotografickém albu s texty, ale potom jsem se rozhodl pro malbu, protože mi lépe než fotografie umožňuje vyjádřit určité emoce a ne jenom dokumentovat stav věcí. Chtěl jsem původně „vyprávět“ některé příběhy, sestavit několik příběhů na jednom obraze. Ale po prvních skicách se mi zdálo, že to není dobrá cesta, působilo to jako pouhá ilustrace příběhu, a texty, které přímo zaznamenávají příběhy, jsou účinnější. Proto jsem místo figurací pracoval s texty a krajinami. Krajina totiž přes veškeré změny přetrvává, je stále místem, kde „se to stalo“. Jde jenom o to, jestli chci cítit, že se tam cosi odehrálo. Je dokonce jedno, že nevím přesně, co se tam stalo.

Zvolil jsem velké formáty obrazů, rozměr 190 cm vychází z výšky člověka a rozměr 230 cm je doplněn tak, aby formát poměrem stran přibližně odpovídal běžným pohlednicím. Malba od pozadí směrem k popředí přechází od vymývaných ploch k vysokým nánosům hustých barev. Snažil jsem se o to, aby krajiny působily jako otevřené, hluboké, prázdné prostory a aby byly v popředí až „hmatatelně reálné“. Na třech obrazech, které mají působit jako část většího cyklu, jsou použity texty tabulek z olšanského pohřebiště. Vybral jsem tři jména, která evokují nejpočetnější národnostní skupiny tehdejšího českého regionu, českou, německou a židovskou. Velikost formátu dává jménům a strohým údajům na tabulkách prostor a rozměr, který jim přísluší, už to není jen jedno z dlouhé řady jmen, není to jen jedna nezřetelná silueta hlavy v nedohledném zástupu na staré fotografii, je to jeden vytažený příběh. Krajina tu funguje jako scéna, na které se příběh může rozvinout, možná reálie, která přetrvala dodnes, jednou nenápadná a mírná, jindy temná a rozbouřená, nebo zmrtvělá a nepřirozeně tichá.

Na čtvrtém obraze jsem použil první část deníku šikovatele Svárovského, který jsem opsal na plátno a potom částečně přemaloval. Je to začátek příběhu, není jasné, jak skončí, stejně jako to nevěděl autor, a stejně jako není zřetelný konec cesty protínající pole směrem k horizontu. Příběh je překrytý krajinou, místy vystupuje, místy se ztrácí, stejně jako je překryt v paměti novými událostmi a novými příběhy.

Poslední obraz má doplňovat a spojovat obrazy ostatní. Použil jsem na něm německé přísloví: „Glücklich ist, wer vergisst, was schon nicht mehr zu ändern ist.“, o kterém jsem během práce často přemýšlel. Zatímco ostatní krajiny mají působit vlastně skoro reálným dojmem, tato má působit více jako symbolická než skutečná krajina. Proto jsem namaloval vedle sebe dvě nezávislé perspektivní osy a dva skoro stejné horizonty, otevřený a zavřený hrob v poli, jako otevřenou a zavřenou schránku v paměti, časový posun mezi dvěma po sobě jdoucími obrázky v kresleném příběhu … Text na oblohu jsem chtěl původně promítat z diapozitivu, ale nakonec jsem ho namaloval čistým lakem, aby jen nenápadně vystupoval z pozadí.

Michal Kadleček, květen 1998